Každý červen je pro mě jako pro učitele významný. Ale jeden z těchto červnů v mém životě byl ještě navíc i výjimečný. Nechce se ani věřit, že jsou to opravdu už tři desítky let. Jak se říká, byli jsme tehdy ještě mladí a krásní, dnes už jsme jen mladí. – Ale o tom neměla být řeč.
Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce se sešlo ve dnech 21. – 26. června 1983. Hlavní jednání probíhalo v Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), delegáti z celého světa se ale 23. června rozjeli a rozlétli i do všech ostatních krajů tehdejší republiky. Šlo o jednu z největších protiválečných akcí druhé poloviny minulého století.
Kongresu se zúčastnili lidé z většiny států světa, zástupci občanských iniciativ i vedoucí činitelé mezinárodních organizací, jako byl tehdejší předseda Ligy společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce Enrique de la Matta Gorostizaga, předseda Světové rady míru Romeš Čandra, předsedkyně Mezinárodní organizace žen za mír a svobodu Edith Ballantyneová a další. Mezi delegáty byl i bývalý mexický prezident Luis Echeverría Álvarez, předseda finského parlamentu Erkki Pystynen, generální tajemník Indického národního kongresu Vádžpaí, generální tajemník Afrického národního kongresu Jižní Afriky Alfred B. Nzo (pozdější ministr zahraničí ve vládě Nelsona Mandely), starosta amerického města Berkeley (univerzita a jaderné ústavy v Kalifornii) Eugene »Gus« Newport a další. Nechyběl ani slavný řecký skladatel a politik Mikis Theodorakis. Zdravici do Prahy zaslal i tehdejší generální tajemník OSN Jávier Pérez de Cuellar.
Celkem se v Praze sešlo – včetně campu mládeže – 3 625 delegátů ze 132 zemí celého světa. Z celkového počtu byla zhruba pětina ze zemí tehdejšího tzv. socialistického tábora, asi 30 procent ze zemí rozvojových a polovina ze států kapitalistického světa. Shromáždění se konalo v období zostřeného napětí, kdy západní i východní blok řešily vojenskou převahu. Mimochodem: o účast na Světovém shromáždění usilovalo i tehdejší domácí protirežimní hnutí Charta 77. Tomu však oficiálně nebyla povolena. Představitelé Charty se sešli s některými delegáty neoficiálně a nakonec představili svá stanoviska písemně (dopis Shromáždění a brožura Sborník o míru).
Na Staroměstském náměstí v Praze se 21. června konala manifestace asi 200 tisíc občanů. Závěrečné zasedání kongresu přijalo Výzvu za mír a život, jejíž hlavní myšlenkou byl požadavek na odstranění jaderných zbraní. Účastníci dodnes vzpomínají na pochodně a lampiony, které prozářily onen pražský večer. Vypadalo to skutečně, jako když se sejde celý svět.
Kongres byl po všech stránkách dokonale zajištěn. Na uspořádání shromáždění přispěli občané Československa částkou blížící se 65 milionům Kčs. Ubytování, stravování, pobyt delegátů i společenská a kulturní úroveň akce byly hodnoceny v superlativech. Pro delegáty vystoupila řada domácích i zahraničních umělců.
Byl mezi nimi i britský folkový zpěvák Donovan, který tehdy na svůj starší námět napsal přes noc v hotelu Panorama píseň, s níž jednání pozdravil.
Jednání bylo rozděleno do jedenácti skupin (panelů), každá přijala po demokratické diskusi své vlastní závěry. Ani dnes, v době, kdy bipolárně bezpečný svět je ten tam, nemusí být nezajímavé připomenout tu ve výňatcích zprávu přijatou na zájmovém setkání vědců:
1. Zúčastnění vědci z nejrůznějších vědních oborů ze 49 zemí, zastánci různých politických názorů a náboženského přesvědčení, prohlašují,
že za nejvýznamnější úkol vědců celého světa považují spojit své úsilí a zabránit použití zbraní hromadného ničení – zabránit konečné katastrofě celé lidské civilizace – a účastnit se mírového hnutí za zmrazení nukleárních zbraní a Kampaně Spojených národů za odzbrojení.
2. Nové akutní nebezpečí vypuknutí nukleární války by mohlo vzniknout plánovaným rozmístěním
nové generace amerických střel středního doletu, obzvláště možným selháním elektronických systémů.
3. V nejrůznějších odvětvích vědy bylo dokázáno,
že nukleární válka by nevyhnutelně ve svých důsledcích znamenala konec lidstva, konec přírody,
konec veškerého života na této planetě.
…6. …Horečné zbrojení odčerpává obrovské ekonomické hodnoty, lidské úsilí a tak rozhodně oddaluje možnosti řešení problémů, které lidstvu vznikají a jsou nejnaléhavější ve třetím světě.
Pouze v míru je možné řešit další naléhavé globální
problémy, jako je chudoba, negramotnost a choroby, zachování zdravého životního prostředí
pro všechny vzájemně se podmiňující formy života na Zemi, zajištění potravin a potřebných surovinových zdrojů pro lidstvo a problémy spojené
s kulturním, hospodářským, vědeckým a technologickým rozvojem společnosti. Boj za mír je úzce spojen s bojem za demokracii a lidská práva. Právo jednotlivce, národů a států na život v míru musí být v této souvislosti považováno za nejvýznamnější základní lidské právo. Boj za mír je také těsně spojen s bojem za společenský pokrok, hospodářské a sociální požadavky pracujících
lidí na celém světě, s bojem za právo na rozvoj a Nový ekonomický řád a za národní osvobození.
… 11. Účastníci setkání považují rozvoj široké mezinárodní spolupráce ve výzkumu problémů zajištění míru a odvrácení jaderné války za otázku životního významu. Doporučují, aby UNESCO a všechna mezinárodní vědecká sdružení vědeckých
disciplín zařadila výzkum těchto problémů na program jednání příslušných světových kongresů,
symposií a konferencí, pokud tak již neučinila – protože jejich řešením by mohla věda přispět k rozvoji mírového soužití.
12. Obracejí se na vědce celého světa s naléhavou
výzvou, aby ve svých zemích i na mezinárodní úrovni aktivně vystupovali za uvolnění mezinárodního
napětí, mírové soužití států š různými společenskými systémy, proti hrozbě jaderné války a za ochranu života, kdekoli a kdykoli je ohrožen.
»Přijeli jsme do Prahy ze všech kontinentů s jediným cílem – udělat všechno pro to, aby děti naší planety nikdy nepocítily hrůzy Hirošimy a Nagasaki,« řekl ve svém vystoupení Romeš Čandra. »Musíme docílit, aby nikde na Zemi nebyly rakety – ani na Západě, ani na Východě, ani na Jihu. Aby jaderné zbraně byly postaveny mimo zákon.«
Kanadská delegace přivezla do Prahy dokumentární film, jehož promítnutím začala diskuse k panelu Nebezpečí jaderné války pro život a cesty jejího odvrácení. Delegáti na ohromném plátně shlédli tragédii města Hirošima. Po atomovém výbuchu zůstal jen skelet jediné stavby – Obchodního a průmyslového muzea českého architekta Jana Letzela, jež je součástí Hirošimského památníku míru – Gembaku dome.
Jiný moment zasedání – na scéně probíhá symbolický rozhovor rodičů s dětmi: Táto, řekni, co to je válka?
Válka je nemoc našeho světa. Bere lidem to nejdražší – život. Bere jim děti, přátele, rodinu. Bere jim svobodu a štěstí. Rozum musí zvítězit!
Delegát Bruce z USA o Světovém shromáždění řekl: Tvrzení, že kongres dirigují komunisti a kontrolují všechna vystoupení, je absolutní lež. To je vidět už na složení naší delegace, to je 170 lidí. Náboženští činitelé, představitelé různých mírových hnutí, členové Demokratické strany, starostové velkých měst, lidé různé barvy pleti a různého sociálního původu. A jestli prakticky všichni účastníci kongresu jsou zajedno, že hlavní v dnešní době je mír a že největší překážkou na cestě k míru je politika vlády USA a prezidenta, to ještě neznamená, že jsme všichni zpracováni komunistickou propagandou.
Holandský účastník Wim Klinkenberg dodává: Zprávy měšťáckého tisku jsou naprostý nesmysl. Tady mohl každý svobodně vyložit své stanovisko, mohl vystoupit dokonce i několikrát, ničí projev nebyl přerušen a nikdo ho neusměrňoval.
Dovolím si podat čtenářům i osobní vzpomínku na dny Světového shromáždění.
Náš autobus nejel toho třiadvacátého června daleko. Jen od pražského hotelu Olympik přes Vltavu do Holešovic. Než jsme dojeli k prvnímu cíli cesty, stačil jsem zjistit, že moje sousedka přiletěla až z Jižní Ameriky. Mluvila česky, zřejmě exulantka, na jméno už si dnes nevzpomínám. Nepřijela sama, vzala s sebou synka. A dva kufry, jeden těžší než druhý. O těch jsem vyslechl její vysvětlení nejdřív. Byly plné různých konzerv a jiných potravin. Protože tady v Československu je bída, hlad, prostě slezli jsme tu právě ze stromů. Čili ona chtěla mít jistotu, že nezůstane o hladu. Museli asi do těch delegátů nějací přátelé lidu dost hučet, aby se jim povedlo takhle člověka zblbnout. Zajímavější však byla věc se synem, říkala myslím asi třináctiletým. Měl zchromlé prsty na rukou, nemohl je narovnat. Tohle místo jejího povídání jsem poslouchal skutečně se soucitem – sám jsem »prošel« ranou dětskou mozkovou obrnou, není to zrovna snadný stav, a tak jsem se snažil povzbudit sousedku optimistickou řečí, že se to může zlepšit, že se dá žít… Ale ona už moji »injekci« nepotřebovala, protože, jak mi potěšeně sdělila – syna převezli, zatímco ona v Praze jedná na kongresu, do Brna a tamní lékaři situaci vyřešili. Pochopitelně cele podle zvyklostí čs. socialistického zdravotnictví. (Vzpomínáte si, jak neuvěřitelné ohlasy přicházely z tehdejšího západního Německa na promítání seriálu Nemocnice na kraji města, že si dětskou péči, např. pravidelné kontroly dětských kyčelních vad, vymýšlíme, co se za to asi musí platit atp. – papouškují to někteří naši »znalci« dodnes. Věřte mi, že jsem nějakou tou péčí za léta dětství bohužel musel projít. Nemají pravdu. Souhlasím snad jen s tím, že v německé verzi se řediteli nemocnice neříkalo soudruhu.).
V holešovické Drutěvě se delegáti kongresu podivovali nad plnocenným zaměstnáváním nevidomých – např. nad řešením pomocných bodů na schodišti, vypínačů, uzpůsobením strojů – ani nevěřili, že ti zaměstnanci jsou skutečně slepí. (Pro čtenáře, který nepamatuje dobu »nesvobody«: Drutěva byla jednou z organizací, které zaměstnávaly tělesně postižené. Takže se nemuselo vyzývat ke sbírkám prostřednictvím televizních šotů.) V mateřské školce na Letné, kam jsme se vypravili poté, nejmíň polovina celé delegace – co bych vám povídal – měla oči plné dojetí, když ty caparty viděla jíst, hrát si, spinkat – možná ani všichni účastníci nevěřili, že to na ně nehrajeme… Protože ty rozdíly mezi »naším« a »jejich« nemohli nepociťovat. (V+W kdysi už připomínali z předválečného SSSR: GEORGES: ... Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám? JEHAN: Můžete být klidný. Něco strašlivého. GEORGES: To rád slyším. Bída, hlad, co? JEHAN: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka. Představte si, děti zdravé, nařvané, lidé naobědvaní, silní, růžolící, jen aby se zdálo, že se mají dobře...)
Zakončili jsme obědem v »bruselské« restauraci EXPO. Každý dostal to, co jíst mohl, nebo chtěl. A byli mezi námi lidé různých náboženství a také chutí. Že si do čela stolu sedli straničtí bonzové, to se dalo čekat. Nás pár »dělníků« mírového hnutí si našlo místa zase mezi delegáty. I když jsem měl (a mám) k francouzštině a angličtině »mnichovský« odpor, přece jsem se posunkovou angličtinou byl schopen domlouvat. Typická byla třeba otázka americké delegátky, jestli je v této restauraci otevřeno i večer. Protože ona by do takového pralesa večer nevyšla ani za nic. A kolik to tady musí střežit policistů… Milá paní nemohla uvěřit, že se Letenskými sady dá bez úhony jít prakticky v jakékoli denní i noční době a že příslušníka SNB jsem tu nikdy snad ani neviděl. (S těmi policisty je to možná dnes stejné. Ale naše pýcha, klenot Světové výstavy, československý restaurant EXPO 58 – kde je tomu konec.)
Tak jsme se tehdy setkali. Obyčejní lidé s obyčejným přáním – aby nebyla válka. A jako bonus se povedlo rozptýlit i různé předsudky. To by se hodilo i dnes. Ne, na červen roku 1983 není možno zapomenout.
Před pěti lety byl na kongresu v Caracasu (ten se konal na pozvání prezidenta Hugo Cháveze) zvolen členem Světové rady míru mladý český politik Milan Krajča. Náš delegát přednášel jeden z hlavních projevů jednání.
Václav Kašpar
